Nebyl jsem tenkrát ještě na světě a vyrostl v kontextu, kdy se o podobném nehovořilo. Přesto se mě výročí silně dotýká. Částečně asi vychází z pocitu marnosti nad tím, jaká sebranka nám vládne dnes.
Na hradě sedí kariérní komanč, který partaj neopustil ani po okupaci. Ve Strakovce vládne jiný kariérní komanč a estébácký práskač. Bývalý prezident a jeho nenávist rozsévající synátor figurují na ruské výplatní pásce. Komančové v parlamentu de facto vládní stranou, i když vcelku jednoznačně kopou za zájmy cizí země, která se hrdě hlásí k odkazu svého svazového předchůdce. Včetně výroby "dokumentárních" filmů o tom, jak si Češi a Slováci v osmašedesátém nepřáli nic jiného než tanky v ulicích.
Vzpomínka na nazraňského Ázerbájdžánce Abdullu, který nám ve své šašličné nad vodkou vyprávěl, jak nás přijel zachraňovat, protože všichni u nás хотели трахаться в парке. Dosud úsměvná. I na kamaráda Vischana, který vzpomínal na léta služby u nás s melancholickým úsměvem, se kterým i přijal mou přezdívku okupant.
Mně se melancholický úsměv nedostavuje, spíše mi jde kyselý xicht. Nad vzpomínkou na porobu, kterou jsem nezažil, ale jež poznamenala rodičovskou generaci. A jíž se komančové a různí další ruští agenti hlasitě vysmívají. Čest památce všem obětem komančismu s přáním, ať už konečně táhnou na smetiště dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat