Lingvistická zobáci

Kamarád má zvláštní úchylku. Opakovaně jiným opravuje perfectně-verbální a adjektivní afixy neutra, ač sám často většinou mluví, jak mu zobák narostl se spoustou dialektismů, které by jinak bylo lze označit za nespisovné. Krom toho, že mi opravování přijde trapně neslušné, přemítám, co ho k tomu vede. Má radost, že si pamatuje, jak se v češtině tvoří neutrum, a chce to demonstrovat? Potřebuje ukázat svému okolí, primárně vlastní dceři, jak je strašně vzdělaný – případně si myslí, že když tak bude hovořit v její přítomnosti, začne i ona mluvit (na náš kraj) podobně divně? Jde mu o zachování kulturního dědictví? Přemítal jsem též, co mě na opravování irituje a také mi naskočilo několik variant. Nakonec ale asi nejvíce jakési neinformované maloměšťáctví od člověka, který o fungování jazyka pranic neví.

Každý, kdo má základní ponětí o lingvistice, ví, že před vynálezem knihtisku si každý mluvil, jak chtěl, ba primárně kvůli nevolnictví a omezené možnosti pohybu vzkvétaly různé jazykové varianty. Podobně jako se dnešní rozmanité světové jazyky za nějakých 80-100 tisíc let vyvinuly z jednoho jediného pra-jazyka. Moderní spisovné jazyky vznikaly tak, že si skupina jednotlivců uzurpovala právo povýšit vybraný dialekt na jediný správný. Že kdosi sepsal gramatiku vlastního dialektu a následně ji přes úřady, církevní instituce a školy vnutil ostatním uživatelům různých dialektů téhož jazyka. Samozřejmě to mělo svou logiku a nepochybný vliv na nárůst gramotnosti po celém světě. Zároveň ale vedlo i k zániku spousty zajímavých dialektů a jazyků, kterýžto proces pokračuje dosud. Jako kdyby dnes kdosi rozhodl, že všichni mluvíme anglicky a všechno ostatní je nespisovně.

V přístupu ke kodifikaci jazyka existují dva hlavní proudy. Ten první lze nazvat konzervativním (původně mě při vzpomínce na zmíněného kamaráda napadlo „totalitárně konzervativní“), kde klika moudrých určuje, co je a co není správně. Dá se pochopit třebas u islandštiny, tedy malého jazyka bez velkých vnitřních variant, který více méně stále funguje ve své středověké podobě, tj. jedná se téměř o jakési zachování kulturního dědictví. I proto se třeba filmový režisér islandsky řekne rychloobrázkovýmuž. U takových Francouzů, jejichž jazyk má nejen díky kolonizační historii nesčetně variant, už ale pokusy o zdánlivé čištění jazyka vypadají divně. Vlastně podobně divně jako třeba u Slováků, jejichž jazyk… no nebudeme tady opakovat šikanózní české vtípky, že ano. Jen ten jejich kodifikovaný jazyk není zas tak starý (čeština v současné podobě též ne), jeho varianty (nářečí) jsou místy zajímavější než vybraná norma a Štúr fakt nebyl při tom překladu úplně namol.

Druhá možnost přístupu k jazykovým změnám zaujímá poněkud realističtější pohled a prostě vnímá, že jazyk je nástroj, který se mění dle toho, jak ho používají jeho uživatelé. Stejně jako se změnily jiné nástroje, jež denně používáme. Pokud některou formu používá dostatečný počet uživatelů a tato forma zásadně nesnižuje možnost jasné komunikace, stává se často časem normou.

Čeština je v tomto pohledu neuvěřitelně zajímavá v tom, jak lpíme na nuancích, jež náš jazyk nepotřebuje, ale zároveň některé, méně emocionálně nabité nenápadně posouváme. Zčásti asi dáno dlouhou obrozeneckou bitvou o kodifikaci jazyka, která neskončila zas tak dávno. Zčásti de facto realistickým přístupem k novodobé kodifikaci. Tak si třeba už i já připadám se svým „musejí“ téměř archaicky. V mých škamnech jiná forma pro třetí osobu množného čísla slovesa třetí skupiny neexistovala. V posledních letech mi již několikrát bylo mladší generací v textu opraveno na číslo jednotné, která již je též součástí kodexu (kódu).

Na druhou stranu dosud terorizujeme školáky drylováním i a y, mněníme mě a mně, drtíme zdvojenné konsonanty a mnoho dalších legrácek. Včetně těch neutrálních afixů. Aniž bychom jí, ji, jí, ji, tu češtinu, různými „chybami“ ochuzovali o komunikační potenciál. Aniž bychom se zamýšleli, nakolik náš jazyk všechny ty nuance opravdu potřebuje. Come on, vždyť už i ty rody jsou jako takové většinou zbytečné. Stůl je chlap (francouzsky žena), židle je žena (německy muž), křeslo je mezi (francouzsky i německy muž). Muži plakali, ženy plakaly, děvčata plakala. Really? Vlastně se trochu blížíme arabštině, kde psanou formou jazyka nikdo nehovoří, zatímco psát opravdu spisovně a dostatečně gramotně už nepatří mezi základní vzdělání davů. Je pravda, že arabština se rozlila do množství dialektů, které by se v evropském kontextu definovaly jako samostatné jazyky.

Beztak bych se vsadil, že ani většina Čechů nedokáže napsat střednědlouhý text bez gramatických chyb. I já tu a tam nahlížím do Pravidel, protože si nejsem jist. Čím jsem si nicméně jist stoprocentně, že mluvit tak, jak člověku zobák narost, je naprosto v pořádku, protože právě různými variantami krásen je jakýkoli jazyk.