Každá vražda kolegů zaskočí, ať už je jakkoli daleko a jakkoli hodně jich člověk zažil. Připomínka iluzornosti pocitu bezpečí v různých kontextech, kde pracujeme. Třeba v Nigeru, kde se skupinka zaměstnanců jedné neziskovky s místním průvodcem vydala do žirafí rezervace a už se nevrátila. Z pochopitelných důvodů vždy pár dní trvá, než zjistím, zda mezi obětmi náhodou nebyl někdo známý. I když tentokrát byla pravděpodobnost nevelká.
Průvodce Aldoukadri (50 let) a s ním Charline (30), Nadifa (30+), Myriam (?), Stella (28), Léo (25), Antonin (26) a řidič Boubacar (50) z francouzského Acted, který mám spojený primárně s tím, že zaměstnává mladé lidi bez předchozích humanitárních zkušeností a polovinu expatů mu tvořívají praktikanti. Pro stávající situaci to samozřejmě nic neznamená, i když asi budou sílit hlasy, že se oběti chovali nezodpovědně. Ač dle všeho dodržely veškerá stávající bezpečnostní pravidla. Obviňování obětí je koneckonců jedním z nejprapodivnějších způsobů zvládání situace (coping mechanism). Alespoň dle hypotézy spravedlivého světa.
Osm lidí se vydalo podívat se na poslední místo, kde žirafy opravdu žijí ve volné přírodě, a kdosi si řekl, že už se nemají vrátit. Nemohlo nevyvolat vzpomínky na nemálo podobných příběhů a na lidi, se kterými se už nikdy nepotkám. RIP.
Žádné komentáře:
Okomentovat