Špejle

Na první pohled bylo zřejmé, jak moc ji její práce baví. Možná by se ale spíše hodila do nějakého řeznictví či lahůdkářství. Chlapík přede mnou jí ukecal, že o žádné chytré aplikaci neví, že jede jen domů na pohřeb, takže i když ho nejdřív poslala pryč, následně se smilovala. Můj pas vzala téměř s odporem a maximálně otráveně vychrlila pracně naučená anglická hesla: „Application.“ „Insurance.“ Nevím, jestli jsem jí odzbrojil svou bezchybnou připraveností, nebo plynnou ruštinou, ale nakonec jsem razítko do pasu dostal i já.

Čekání na kufr jsem si zkrátil špejlema do nosu (dva vpichy za 1500 hřiven) se slibem, že bude-li negativní, pustí mě za šest hodin do přírody. Teď ale sedím v hotelu, koukám na paní, která v telce vaří nějaký blaf (viditelně lidovka), a přendávám obsah igelitky z Billy do lednice. Sebe-izolace se prý kontroluje náhodnými vzkazy, po kterých musí člověk do patnácti minut zmíněnou appkou poslat geo-tagované selfie.

Moment, moment, trasovací aplikace, která kontroluje samoizolaci? Test na počkání s mailem poslaným výsledkem do šesti hodin? Ne že bych si dělal iluze o tom, jak vše bude nakonec probíhat, ale alespoň teoreticky zní docela dobře. Raději nesrovnávat a užívat si, že jsem se poprvé za kovidu mohl proletět.

P.S. Výsledek dorazil po pěti hodinách. Negativní jako vždy. V appce se zatím ale neobjevil, tak uvidíme ráno. Však by taky bylo trochu divné, kdyby fungovalo bezchybně. Přeci jen jsem na východě... :) 

P.P.S. Nakonec šlo jen o prodlevu mezi doručením testu z laboratoře programátorům a hle, zrána jsem volný jak ptáče, takže vzhůru do ulic. Hm... tedy do kanclu vlastně.

Kluci z plakátů

Projel jsem se částí Ústeckého kraje a nad volebními plakáty přemítám, jaký stupeň debility přisuzují různé partaje většinovým voličům. Paradoxně mě napadlo při pohledu na billboardy socanů, kterým prý s kampaní pomáhá i na výsluní se vracející hochštapler Paroubek. Co si kdysi v rámci volební kampaně pronajal byt v Teplicích, aby u nás kandidoval jako místňák.

Na socanských billboardech figurují různí doktoři, občas ve dvojicích, občas s chlapíkem v červeném svetru a vesměs se slogany o zdraví a ochránění nás. Asi před módou červených svetrů. Doktoři, v čele s lídrem socanské kandidátky Krákorou jsou buď foceni v civilu, nebo v plášti a s fonendoskopem přes rameno. Jasně, ne každý chápe, že MUDr. znamená doktor, takže musíme modely přimaskovávat. Alespoň doufejme, že to má Jirka a jeho parta vymyšlené dokonale a doktory s fonďáky dává právě do míst, kde je méně pravděpodobné, že si lidi titul před jménem přečtou, případně pochopí, co titul znamená. I proto mě kluci trochu zklamali, když jsem už měl téměř vysledovaný mustr, kde v sociálně slabších lokalitách byli téměř výhradně doktoři v pláštích, než jsem zahlédl jednoho civilního Krákoru v Předlicích. Nemají to vymakané tedy. Se asi vlastně dalo čekat u partaje, jejíž holá existence úzkostlivě závisí na podpoře nejneschopnější a nejkorupčnější vlády v historii země.

Při pohledu na kluky z plakátu mě též napadlo zkontrolovat, jestli pláště vůbec kdy nosí. Krákora, zdá se, dávno ne, protože léta žije spíše politikou, kde se po vyšoupnutí z parlamentu poslední tři roky snaží dostat do nějaké zajímavé funkce, nejpozději před dvěma lety do Senátu PČR. Druhý doktor z plakátu se sice též před dvěma lety nedostal do Senátu, ale možná alespoň občas fonendoskop používá a v plášti chodí. I když můj kardiolog to zvládá i bez pláště.

Vedle socanských fonendoskopů mě na volebních billboardech nejvíce asi zaujalo to, že na žádném nebyla žena. Též jsem jich, pravda, neviděl moc. Krom ODS hovořící o tom, že soudruzi z kraje udělali chybu, a nejlepších a nejskromnějších ANOnistů, kteří postupně plakáty obnovují dle toho, kdo upozorní na další lživé tvrzení, vlastně potkávám jen fašounské z dílny Trojbarvičky, Pitomiovců a jakéhosi ad hoc uskupení Lepší sever. Kde jinde investovat do extremistických hlasů než u nás. V Sudetech přeci dávno víme, že Ordnung muss sein. Komu by navíc neimponoval Pitomiův xicht hlásající, že ten náš kraj je pro něj nejdůležitější. Jen kdyby totéž neříkal před měsícem v Budějicích, haaajzl.

K ANOnistické předvolební kampani pod heslem „Zmýlená neplatí“ se snad vyjádřili už všichni, kdo umějí psát. Včetně zmiňovaného přikrášlování, polhávání či tradičního přivlastňování si úspěchů jiných jako například prezentování evropských peněz coby vlastní investice. Z Burešovy kapsy asi. ANOnistům se ve mnoha politologických kruzích již dávno říká důchodcovská partaj, protože Burešovi Goebbelsové vědí, že stačí podkuřovat jedné věkové skupině a procenta se příliš nepohnou. Pořád mi zní jako anomálie, že by se směřování země mělo odvíjet od přání lidí, kteří mají většinu produktivního života za sebou, a několikrát jsem se již přistihl, že mi myšlenka věkového omezení volebního práva není zcela cizí. A to si říkám demokrat, sakra. Sám svatosvatě slibuji, že se počínaje pětašedesátým rokem věku (dožiji-li se) budu řídit výhradně volebními preferencemi jedné, případně dvou generací níže…

Tentokrát na volby, zdá se, bohužel nebudu. Jen jsem si prohlédl seznamy kandidátů a místy se zhrozil, kdo kandiduje za fašouny, či podivil, kolik je v jednom mně neznámém spolku známých a sympatických jmen. Nepatrně mě i dojala touha různých papalášů sbírat další a další funkce, či třeba neoblomnost Petra Hanniga, jehož uskupení s různými názvy bez valného úspěchu snad kandiduje úplně ve všech volbách.

Krajské volby coby lakmusový test společenských nálad a boj o hejtmanské fleky. Ústecký komančský šetrhend už nekandiduje, takže asi dojde k lítému boji. I když mě spíše zajímá, zda se u vesla udrží vypatlané kreatury podobné středočeské hatemance. Hlavně aby vůbec někdo přišel, když tradičně největší voličská skupina je momentálně i tou nejexponovanější potenciálně smrtelným virům. Posmotrim. Já z daleka.

Koupálko

Dlouho jsem diskutoval s jakousi paní na nejmenované ambasádě, abych si nechal vysvětlit, jaké možnosti mám vycestovat do země, již u nás reprezentuje. Byla milá, ač nejistá, a nakonec poradila, ať vše popíšu do mailu, že mi pan konzul odpoví přesněji. Ještě jsem se zeptal, v jakém jazyce mám komunikovat, načež jsem se dozvěděl, že čeština je v pořádku. Napsal jsem email a v odpověď dostal odkaz na webové stránky ministerstva zahraničí. Nic více. Napsal jsem ještě jednou na základě informací mezitím obdržených od úřadů v jejich hlavním městě, ale žádná odpověď už nepřišla. Roztomilé. Půjdu se tedy raději vykoupat, letos asi naposledy.

Nocí

V posledních dvou měsících jsem jel třikrát vlakem. Jednou načas. Jinak dvě, respektive tři hodiny sekera. Sedím zas ve vlaku, já nezmar, v Praze na hlaváku, kde začíná, a sleduji, jak mi různé technologie hlásí zpoždění. Dostali jsme se na půl hodinu a vyjíždíme. Uprostřed noci a v naději, že na mě počká půlnoční spoj do finální destinace. Jako v nějaké céčkové country písničce.

Jedu nocí
Nocí toulavou
A můj kůň už dávno žízeň má.

Za chvíli složím
svou deku pod hlavou
když matka noc mě k spánku zavolá.

Cam, caram, cam cam. Asi tak nějak. Asi úplně nemám rád České dráhy.

Zdravé školství bez…

Kdekdo si všiml protestu řidiče brněnské MHD, který odmítl řídit bus s dementní reklamou Pitomiovců a mě napadá, zda bychom neměli poděkovat ústecké nešťastnici Hyťhové, která nedávno odešla od Pitomia k Pitoklausovi s odkazem na to, že to Pitoklaus alespoň myslí vážně se zrušením inkluze. I když by se možná spíše slušelo nazvat nešťastníky partaj, která slečnu Hyťhovou zařadila na svou kandidátku, a následně i voliče, kteří ji vhodili do urny.

Pitomiovci tedy zahájili útok na radnice a senát bojem s inkluzí. Zatímco nám v každém kraji tvrdí, že ten náš kraj je pro ně nejdůležitější. Uvidíme, jak zareagují Tříbarevní, zda se začnou přetahovat, kdo že to s tou segregací myslí nejupřímněji. Krom toho, že primárním cílem tohoto přetahování je nepochybně touha dosáhnout na státní příspěvek politickým partajím, vyplývající z volebních výsledků, vlastně by mě zajímalo, do jaké míry může být boj motivován i tím, kdo dosáhne na ruskou podporu.

Nepochybuji totiž, že Rusko pragmaticky prosazuje vlastní cíle mj. tak, že finančně podporuje antidemokratické síly u nás. Podobně jako třeba platí Le Penovou ve Francii nebo Wilderse v Holandsku, se kterými se koneckonců vcelku nedávno u nás promenádoval i Pitomio. Stejně jako nepochybuji, že je volání po zrušení inkluze voláním po segregaci v duchu, třeba… NSDAP? Nebo zní více makarenkovsky? Nemocný, postižený či sociálně zaostalý soudruh je již od útlého věku špatným soudruhem a je třeba ho segregovat, ba schovat mimo dohled většiny.

Kdo si myslí, že má jakákoli slušná společnost jinou variantu než inkluzívní vzdělávání, nepochopil, co to inkluze je. Nebo nepatří do slušné společnosti. Kdo volí SPD nebo Trikolóru, volí nácky a nevědomost neomlouvá. Zdravého školství dosáhneme jedině řádně inkluzivně, leč bez kreatur typu Pitomio či Pitoklaus. Odkud se ti psychopaté vůbec berou, si říkám. A jak to, že jim na to tolik lidí skáče?

Robota

Vrátil jsem se do práce. Přesunul se z gauče ke kuchyňskému stolu. Vzpomněl jsem si, že prvních pár dní musím vesměs jen číst, a už sedím zas na gauči, kde se svého místa domáhá i plešatý kocour. Místa na mém klíně, při jehož dobývání nejprve ostentativně obsadí touchpad. Dosud jsem nikdy s kočkou na klíně nepracoval, takže vlastně nejde o návrat do práce, ale o posun do nové pracovní roviny. Levelu, jak se teď moderně říká. Prostě jinel levl, jako celý ten letošní rok zatím. Po mnoha měsících zas v práci s jasně definovanými výstupy, leč kontraktem do země, kterou pár dní před jeho podpisem zavřeli. Prý na měsíc zatím, ale kdo ví, jak to všechno bude. Jestli nakonec nezůstanu s kocourem na klíně. Stále o dost lepší než s očima pro pláč.

Bublání

V parku u Nových lázní to zrána zase bublá. Občas se přes rok bubláním budím, přiznávám, ač dávno už bez pocitu viny, že zatímco já dospávám, jiní si zase museli přivstat. Dnes se přivstává poprvé po pár měsících a povědomý šum mi dělá dobře. Asi si i nepatrně představuji, že je tentokrát šumější, když ten konec minulého školního roku byl tak nějak nijaký. S nadějí, že se letos povede nějak lépe. I když zatím tak úplně nevypadá.

Prvního září mám již šestnáct let nezvratně spojený s jiným začátkem školního roku. Vzpomínkou na ranní cestu do práce, během které jsme se dohadovali, která z prvňaček má větší mašli a kterého z kluků nejvíce tlačí nové polobotky nebo škrtí kravatka školní uniformy. Ráno a dopoledne prvního září dva čtyři dokážu odvyprávět hodně podrobně – i když jsem si od té doby nastudoval, jak nespolehlivá je lidská paměť. Dva následující dny mám spíše v jakési mlze, ze které mě probudil až přímý přenos „osvobození“ beslanské školy č. 1 a jeho maximálně nefiltrovaný a věrný popis z úst reportéra nejmenované státní televize. „Ой пиздец. Пиздец! Пиздееец!“

Samozřejmě nemá smysl vytvářet melodramatické paralely mezi beslanskými prvňáky před šestnácti lety a těmi dnešními teplickými. I když si představuji, že směs napětí a očekávání bude všude srovnatelná. I to bublání před školou. Tak ať se ten začínající školní rok alespoň trochu podaří.