Případ maďarského europoslance, horlivého bojovníka za práva rodin, programového homofoba a jednoho z hlavních ideologů xenofobního Fideszu, nepřekvapil. Nejprve pobavil, následně způsobil malou depku s vědomím, že takto funguje valná většina profesionálních politiků. Nasadit masku, která přinese nejvíce bodů, a dál nic neřešit.
Jako když se česká politická rozčiluje nad Prymulou či Kalouskem v hospodě, i když je mezi lidmi, činnými v pražském gastrobyznysu, známo, ve kterých restauracích lze denně narazit na pány ministry a poslance či paní ministryně a poslankyně. Akorát v rámci solidarity nikdo nikoho nepráská, protože alespoň nějaký byznys je lepší než žádný byznys.
Nebo když se Pitomio z majitele cestovní kanceláře pro plyšové hračky stane globalizovaným světoobčanem pořádajícím transkulturní setkání, aby si následně vytvořil byznys na xenofobii, hlouposti a zakomplexovanosti části populace. Pitomio Jozsefa asi připomíná u nás nejvíc, protože oba na veřejnosti vystupují jako bigotní magoři.
To takový Bureš spíše hraje na žoviálnost a kamarádšoft, jen se tu a tam prokecne, že nás smrtelníky považuje za póvl, přísahá na smrt vlastních dětí, že neudělá něco, co hned udělá, a není mu žinantní nechat unést vlastního syna či na dceru hodit dotační podvod.
Představa (nikterak grafická tedy, fuj!) polonahého poslance, slézajícího po okapu ze zakázané party s baťůžkem plným extáze, který po lapení policií mává diplomatickým pasem, aby se dozvěděl pouze tolik, že ho imunita na okapu neobrání, mi přijde jako výborný plán. Jen více takových okapů.
Žádné komentáře:
Okomentovat