Pas

Pondělí prvního jsem měl odletět, ale stále čekám na pas, který mě formálně uvede do služeb Markéty Druhé. Včera jsem se dozvěděl, že zpooždění bylo zapříčiněno překlepem v původně vyrobeném pasu. Samozřejmě jsem přijal s pochopením, protože nejen mé příjmení, ale i jméno, mezinárodně záludně opomenuvší jedno 'e', bývá oblíbeným chytákem. Zahraniční kolegové se mi nezřídka chlubí, že dokážou příjmení odhláskovat bez kontroly, což bereme jako potvrzení skutečnosti, že se známe dostatečně dlouho. Koneckonců i v českých verzích se často objevují varianty, které ani mé oblíbené "jako že hryžu kosti" nedokáže eliminovat. Tentokrát ale Dánové měli správně, překlep vznikl na velvyslanectví v Praze. Škoda, že se asi nedozvím, o co přesně šlo, a nerozšířím sbírku.

K tématu mě napadla jedna báseň neznámého umělce ze začátku devadesátých let:

Po jednom nočním špásu

dostala doma na holou.

Pro cizí podpis v pasu

neprošla celní kontrolou.

73

Čemu se tu kdysi říkalo Vítězný únor je v letošním provedení spíše z Cimrmanovského cyklu Naše slavné prohry. Nemůžu nicméně než připomenout výročí dne, kdy se u nás k moci dostal komunistický póvl. Stejný póvl, který už několik let drží u moci vládu  estébáka Bureše.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Výročí

Dnešní datum slaví zejména v Rusku. Den Rudé armády se stal ruským Mezinárodním dnem mužů a Dnem obránce vlasti. Stále totéž jen v jiném hávu, s marketingovým úmyslem vytvořit populární image ruskému militantismu a nacionalismu. Neslavíme armádu, slavíme tatínky, kteří jinak svůj den nemají.

23.2.1944 se na Kavkaze též měl slavit den Rudé armády, než čekisté začali rvát celé národy do dobytčáků, aby je deportovali na východ. V listopadu 1943 už si vyzkoušeli na Karačejevcích, kterých bylo asi 70 tisíc, v únoru 1944 přišli na řadu Čečenci a Ingušové, jichž bylo téměř desetkrát tolik, následováni Balkarci v počtu necelý 40 tisíc. Čečeno-ingušská deportace, často symbolizovaná vypálením čečenské vesnice Chajbach, měla oba národy zničit. Během deportace a bezprostřeně po ní také zemřelo přes 60 procent deportovaných. Zbytek se 13 let nesměl vrátit domů. Deportace severokavkazských národů pod taktovkou dvou jižních Kavkazanů, Beriji a Džugašviliho.

Když jsem před téměř dvaceti lety pracoval na severním Kavkaze, byla poslední čečensko-ruská válka v plném proudu. Přesto se mi nikdy nepodařilo přimět čečenské kamarády, aby fandili v rusko-českém hokejovém klání nám. Podobně to měli i s oslavou třiadvacátého února, která byla směsí vzpomínky na deportaci a oslavou ve stylu MDŽ. A to se část mých známých ještě narodila v kazachstánském exilu. S dalšími lety mi též přicházelo, že se více chce slavit a méně vzpomínat - možná se přirozeně soustředit na pozitivní v životě, když negativního nadělil dostatek. Asi jsem ve svém mladickém maximalismu pocítil i jakési zklamání, že je mé prožívání děsivé čečenské historie principiálnější než jejich. Jako by si stačilo přečíst knížku a pochopit, čím vším si oni a jejich předkové prošli.

Včera jsem přál - přes socku, jak jinak - k narozeninám gruzínskmu kamarádovi a až poté si uvědomil, že narozeniny míval o den později. Popsal mi následně, jak mu v pětačtyřiceti na tbiliské matrice  vloni změnili den narození, prý dle revidovaných nemocničních knih. "Když mi to řekli, měl jsem radost a vůbec neprostestoval, že musím měnit všechny dokumenty," napsal mi. Hlavně že už prý nemusí slavit společně s Rudou armádou. 

Fiat lux

Slavia Praha je čínský fotbalové klub sídlící v Praze, na jehož zápas z jedním anglickým klubem se vydala šestistovka pozvaných v čele s několika prominenty, kteří nám dokázali, že oni můžou. Zatímco ostatní smrtelníci nesmí. A žádnému z lampasáků to nepřišlo divné.  

Jako třeba nepřijde divné, že zatímco několik českých koumáků vymyslelo různé kovidové testy ze slin, některé z nichž již byly řádně odzkoušeny, zadalo vnitro tendr na testy čínské, aby bylo zas co vítat na letišti. Ukázalo se ale, že vnitro není nejlepším nákupčím, což jsme koneckonců věděli už od loňského jara, kdy bralo roušky za desetinásobek ceny. Dobrá, nemělo to úplně snadné.

Za jednoho dodavatele lobuje Bureš, ale varuje před ním BISka, protože je z okruhu trestně stíhaného mafiána. Hambáček s fanfárami následně vybere druhého dodavatele, u kterého se ale hned zjistí, že jde o pračku peněz, směřujících přes Dominikánskou republiku do daňového ráje na Marshallových ostrovech. Nová majitelka firmy, odbornice na divadelní kulisy, jak symbolické, se brání, že prý ona je v tom samotinká. To by ale nesměla sídlit na stejné adrese jako chlapík se stejným příjmením, co ve vícero firmách přizvukuje jinému chlapíkovi jménem Havrlant, jehož jiný příbuzný, též Havrlant se zúčastnil známé pitky v hospodě Rio na Vyšehradě, hádejte s kým, no přeci s Prymulou a Faltýnkem. Ptáte se, zda v tunelu jedou oba zmínění, nebo jen jeden? A není to jedno?

Kdosi o devadesátkách říkával, že se zhaslo a každý si vzal, co chtěl. Tedy včetně Bureše, jehož bandička tu teď řádí bez zhasínání, k čemuž mu stačí si hlídat důchodcovské volební hlasy. Vitajte v pekle, priatelia.

Únor bílý II

Včerejší text měl být původně jen výdechem a pozvánkou. Výdechem z toho, jak méně člověk stíhá, když zrovna potřebuje více času. Třeba na to, aby se začal mentálně a fyzicky přesouvat do jiné země. Zatímco práce, kterou dodělává, ubíhá tak pětkrát pomaleji, než si původně myslel, a dalších povinností naopak přibývá, než by ubývalo. Každopádně bych měl odletět za 17 dní, tak doufám, že se v klidu podaří.

Pozvánka se týkala kroniky naší minihecgrupy, která navzdory všem různým nepřízním pokračuje v každodenním ponoru. I když se teploty na Barboře v posledních dnech pohybují ve dvouciferných mínusech, stále je kam vlézt, což tedy, pravda, občas vyžaduje trochu úsilí. Bez mučení se přiznávám, že z původního hecu a desetivteřinového pobytu ve vodě při teplotách vzduchu o dvacet stupňů vyšších, než máme v těchto dnech, je nakonec zábava, fajn chvilka pro kamarádský potlach a vždy potřebnou dávku dopaminu, endorfinu a serotoninu. A více už se lze dočíst tady. 

Únor bílý

Nestíhám na vícero frontách, což je vlastně dobře, protože, ač chorobný optimista (nebo si nalhávám?), nic optimistického na epidemiologických a politických procesech v naší zemi nenacházím. Včetně například zrušení výjimečného stavu a hrozící nekontrolované znovuotevření různých provozoven. 

Nejsem proti tomu, aby obchody a restaurace různého typu byly otevřeny, jen vnímám, že se společnost stále více chová jako nemocný gambler, který každou prohranou sázku následně zdvojnásobí. Všechno nebo nic, jinak neumím. Zavřeli jste a teď chcete, abychom seděli dva metry od sebe? A just budeme všichni pohromadě a za půlku zavřené hospody vyhlásíme nikdy nikým neužívaný salonek. Nebo vlastně si myslím, že je správně, že se omezují různé možnosti zbytečného setkávání lidí, jen by mělo být naprostě jinak kompenzováno a komunikováno. Problém tedy nevidím v tom, že je zavřeno, ale že je kompenzace následků zavírání naprosto neadekvátní. 

A mezitím nám kolabují nemocnice, zatímco dement Bureš s bandou dalších dementů kolem sebe nadále hledá, na koho kde svalit vinu za vlastní průsery. protože nejde o nic jiného než o volební preference, které by asi poklesly, kdyby se například z Chebu jezdilo do Němec. Na Blízkém východě se traduje, že se Bašárovi Assadovi nikdo v tvrdohlavosti nevyrovná. My jsme ale možná konkurenci už objevili. A taky nás to už stálo dost tisíc životů.

Ach jo, chtěl jsem psát úplně o jiném, a jak snadno jsem uklouzl. Na lejnu ANOnistů, kteří aktivně pracují na rozkladu společnosti a státu, na lejnu ODSáků, kteří projevují své fašistické sklony k trestání nejpotřebnějších, na lejnu podobně fašounských Pitomiovců a Komančů, kteří si z politiky udělali handl - i s lidskou hloupostí a naivitou, na lejnu teď už i opozice, která z mého pohledu měla skousnout, že se Bureš chová jako idiot, neschopný elementárního dialogu, a učinit rozhodnutí, jež hledí primárně na zájem celé země. A tím je nadále maximálně eliminovat možnosti zbytečného potkávání. Jakkoli velké bylo pokušení ukázat fakáč mafiánskému autokratovi, který dlouhodobě spoléhá na extremisty a zbytek politické scény ignoruje. Anebo hystericky pokřikuje.

Dobrá, to původní, mnohem kratší vyprávění si nechám na jindy. Sorry for the rant. :)