Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Srpen

Dal jsem se, bláhový, navzdory různým závazkům do diskuse na xichtoknize, protože přetekl pohár trpělivosti s četnými "experty," kteří se napravo, nalevo vyjadřují o krizi v Afghánistánu, aniž by měli příliš páry. Jeden z diskutujících, který o tématu neví vůbec nic, vítězoslavně vyvodil, že rychlý pád země - a de facto nečinnost afghánské armády v odporu proti Tálibům, je důkazem hluboce zakořeněné náklonnosti k radikálům, načež jsem se zeptal, o jaké hluboce zakořeněné náklonnosti svědčí naše kolektivní přijetí srpnové okupace. V odpověď jsem se dozvěděl, že šlo o řízené předání moci.

Proto mě napadlo, že při letošní připomínce strašlivého výročí raději maličko vzpomenu i trochu historie, konkrétně Moskevský protokol, podepsaný 27. srpna 1968 československým politbyrem s čestnou Krieglovou výjimkou. Protože by mělo patřit k základní gramotnosti každého občana ČR s v této část naší historie orientovat. Aby pak někdo nemohl plácat, že obsazení ČSSR o šest dní dříve bylo řízeným předáním moci.

Třiapadesát let od největšího národního traumatu a volebním preferencím vévodí estébácký práskač a mafián, který vládne s podporou komančů. Nevykloktatelná pachuť. 

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

Zpět na místě činu

Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.

Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.

Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.

Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“

O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.

Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.

Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.

Ještě jedno

Již jsem avizoval, že nám srpnová výročí přibývají a že osm osm osm začala v Pekingu olympiáda a ani mě nenapadlo, že ve stejný den končí totéž představení v Tokiu. O třináct let později. Gruzie má osm medailí, čtyři v judu, dvě v zápase a dvě ve vzpírání. Libanon ani jednu. Bude muset hodně posilovat, aby se též za třináct let dočkal.

Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.