Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.