První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.
Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma.
Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.
Žádné komentáře:
Okomentovat